Michal Tuška: fotograf volné přírody
Jsem starý strom
Jsem starý strom, přímý potomek původního dávného zdejšího pralesa. Mám to štěstí jen a pouze z jediného důvodu. Mí předkové tu žili odedávna všude kolem, ale jen toto nepřístupné místo jich pár uchránilo před kácením a odlesňováním. Jejich semínko kdysi dopadlo na skalnatou hranu nad hlubokou strží. Pro život sice zcela špatné místo, ale jen pokud si připustíte lidský pohled. Když semínko ve volné přírodě vyklíčí a zachytne se životodárné půdy, je rozhodnuto. Toto místo mu přidělil osud a už s tím nic nenadělá. Jediná šance jak žít, je co nejlépe se dané situaci přizpůsobit. Já jsem za svůj osud moc rád. Díky němu tu stojím víc jak dvě stovky zim. Zažil jsem tu mnohé drsné chvilky, ale také hodně pohodových dní. Má pozice je výhodná z mnoha důvodů. Jednak jsem strží dosti chráněný před lidskou snahou kácet staré stromy, a zároveň ještě nejsem tak vysoko v hřebeni, aby mi drsné horské klima nedovolilo vyrůst do úctyhodných rozměrů. Nejsem žádný dlouhán, to tu nad strží nijak nefrčí, ale mám mohutný kmen a rozložitou korunu. Z tohoto místa mám dokonalý přehled o okolí a tak mám ve své paměti zapsánu mnohaletou historii tohoto krásného místa. Také nemoudré snahy lidí vnutit moudré přírodě svá pravidla. Přitom vegetace tu byla mnohem dříve, než jakákoli lidská bytost. Mohla se tedy vyvíjet ke prospěchu svému, ale i ke prospěchu celé přírody. Zato lidstvo zná jen prospěch vlastní a svou činností vytváří neprospěch přírodní.
Nemyslete, stromy žijí také zajímavým životem, komunikují mezi sebou ale i s širokým okolím. O hloubce této komunikace mají lidé jen nepatrné povědomí. No, mohl bych vyprávět…
A vlastně proč ne! Vždyť právě zkušenosti je potřeba předávat a sdílet. Pro rozumné tvory je to cesta poznání a pomáhá pochopit souvislosti a vyhnout se opakování historických chyb.
Tak tedy od začátku. Když se hnědočervené, kapkovité, tříboce zploštělé bukové semínko prudce střetlo se zemí, párkrát poskočilo po nárazu z velké výšky a nakonec zapadlo do štěrbiny mezi uvolněným kamenem a kyprou lesní hlínou. To bylo hned první štěstí v mém životě. Bukvice jsou velice výživná semena a na jejich nepravidelnou úrodu se těší mnoho strávníků. Od nejmenších hlodavců až po medvědy. U obou má právě velikost úrody zásadní vliv na jejich šanci přežít drsnou horskou zimu. Dalším nenasytným strávníkem je značná část ptačí populace. Bukvice ukrytá ve štěrbině pod kamenem však zdárně unikla pozornosti zobáků, tlamiček i mlsných jazyků.
S příchodem jara, s pomocí vydatné závlahy z tajících sněžných horských peřin, ze semínka vyrazil klíček a vydal se hledat příhodné místo k uchycení. Po tomto prvním vlastním úkonu hned následoval druhý úkol, tlak vzhůru k dennímu světlu a následné uvolnění sevření slupky semene. Tu se jako z Popelčina oříšku začal rozbalovat první pár pružných zelených lístků, které zprvu zdaleka ničím neprozrazují rod budoucího stromu. A tak jsem se narodil. O pár měsíců později už jsem nasadil první opravdové bukové ošacení, ale tím začal druhý nebezpečný úsek v mém životě. Naštěstí všude kolem bylo mnoho dalších šťavnatých výhonků, a tak jsem tuto etapu existenčního ohrožení se štěstím rovněž přežil. Zvěř si na mladých semenáčcích ráda pochutnává. Takto malá rostlinka nemá šanci atak hladovce přežít.
V pozdějších rocích života, je tomu spíše opačně. Okus výhonů, včetně i terminálního, je pro budoucí strom ve volné přírodě spíše dobrodiní. Na místech, kde má mladý stromek dobré podmínky, by totiž rostl rychle do výšky a kmen by byl tenký a slabý. To příroda nepotřebuje. Zdravý a silný strom roste pomalu. Napřed naroste silný kořen, který nám dá dostatek živin i vláhy i v nepříznivých obdobích a v neposlední řadě zajistí naši stabilitu proti vyvrácení. Kořen umí počítat s kvalitou podloží i jeho sklonem a v mezích možností se připravuje na ohromná zatížení během vichřic nebo sněhových kalamit. Ohryzem poškozený kmínek roste sice pomaleji, ale je mnohem houževnatější. Není sice rovný jako špejle, ale tohle hledisko příroda nepreferuje. Když po několikerém poškozeni kmínku dorosteme do několika metrů, jsme tak mnohem silnější a v tomto dětském věku se naše kůra snadno zavalí a zahojí. Pokud je poškozený terminální výhon, stromek si vybere některý další, jako náhradní. Lesní zvěř tím zredukovala přebytek semenáčků a sazeniček po semenném roce a okusem stávajících rostlin zajistila jejich pomalejší růst. Vykonala tím prospěšnou práci. Tedy pro přírodu. Člověk to bohužel vidí jinak a je to jeden z jeho závažných omylů.
Když jsem přežil období těchto nebezpečných dětských chorob, začal být můj život pohodový. Silný kořenový systém si razil cestu kamenným podložím ke vláze i živinám, zároveň poskytl jistotu pevného opěrného bodu. Kořeny jsou pro nás základem. Když rosteme v přirozeném lese, potkávají se naše kořeny vzájemně. Je to taková naše komunikační síť. Do ní je zapojena celá řada dalších organizmů, jako příkladně hub, jejichž podhoubí je zprostředkovatelem těchto informací. Kořenové systémy různých rostlin rozkládají různé horniny a vytvářejí tak přístup k minerálům i symbiotickým rostlinám. Ohromnou roli tu hraje i biologická bohatost půdy. Pokud jsou rostliny původní, obvykle si mohou pomocí kořenových systémů i vypomáhat. Naopak, nechtěné či zavlečené rostliny mohou být většinovými kořenovými systémy silně potlačovány. Nebudu tu zabíhat do podrobností, myslím, že pro většinu lidské populace je již uvedené mimo jejich schopnost přijmout tato fakta.
Když roky zaznamenávám dole v podhůří snahu lidí, nejdříve zlikvidovat zdravý silný přirozený les a nahradit jej čímsi zjevně nepřírodním, žasnu nad touto arogancí. V každém jejich kroku je vidět nepochopení přírodních dějů. Když už jsem mluvil příkladně o kořenových systémech, tak v jejich plantážích jsou vysazovány stromky příliš daleko, aby kořenové systémy mohly mnoho prvních let spolupracovat. Velmi jim nepomáhají ani mrtvé kořenové systémy vykácených starých stromů. Dokonce je tu snaha je zcela odstranit, ale i kolem starých kořenových systémů ještě dlouho po úmrtí stromu fungují důležité biologické procesy.
Čím déle pozoruji lidskou činnost, tím jsem vděčnější za pozici, kterou mi osud přisoudil. Vidím dole, jak uměle vysazený les trpí a pláče. Nefunguje kořenová komunikace, jsou od malička vystaveny přímému slunci a často suchu. Přitom semenáček v přirozeném podrostu má pro svůj vývoj nesrovnatelně lepší podmínky. Obvykle není žádná druhová pestrost, lidsky řečeno nejsou kamarádi ani pomocníci. Ve starém původním lese nebyl jen jeden druh stromu. V těchto podmínkách byl les tvořen převážně jedlo bukovými porosty s menším zastoupením dalších jehličnanů i listnáčů, například vlhkomilných kolem potoků a mokřadů. Právě druhová symbióza buku a jedle vytvářela pevný a odolný základ lesa. Každý tu měl své místo i poslání. Všichni dohromady pak tvořili zdravý a odolný les.
Občas pláču i já. To když vidím, kolik dřeva se z lesů odváží. Lidé tvrdí, že les stárne a tak musí těžit. To je největší lež, jakou si kdo může vymyslet. Starý les v přírodě neexistuje. Přirozený zdravý les umírá a přirůstá rovnoměrně. Je tak tvořený všemi věkovými stadii současně. Každé stádium růstu stromu tu má své opodstatněné místo. Když vidím kácet šedesátileté krásné zdravé buky, jsou to v našem světě teprve děti. Kam dohlédnu a vidím daleko, je navíc všude jen vykácená planina od nevhodně vysázených monokultur smrku. Sice se plošně zalesňuje, ale v podstatě se starší les (nikoli starý) vyměnil za sazenice. Průměrný věk lesa tím logicky omládl o desetiletí. Opravdový les není sazenicemi osázená plocha, ale v podstatě lesem les dělá kubatura dřeva na dané ploše. Kubík sazenic nevyprodukuje nic srovnatelného s kubíkem pořádného stromu.
Další nebetyčný nesmysl je tvrzení, že právě nás, buky je třeba zahubit do osmdesáti let, jinak strom ztrácí hodnotu vytvářením nepravého jádra. Tímto procesem buku teprve strom hodnotu získává. Tedy pro přírodu, což by mělo být hlavním kritériem. Tento proces sice degraduje dřevní hmotu pro obchod, nikoli však vlastní strom a jeho prospěšnost. Bez zásahu člověka se můžeme dožít stovek let! Za tu dobu v kornaté části kmene dojde k vytvoření mnoha dutin a vyhnízdí v nich ohromné množství velmi užitečných ptáků starajících se o les lépe než lidé. Také tu poskytujeme domov spoustě živočichů. V opravdu starých vykotlaných bucích často zimuje dokonce i medvěd. O množství hmyzu a dalších potřebných organizmů ani nemluvě. I když náš kmen nese řadu různých potřebných dutin, v naší práci stromu pro přírodu to nijak nepřekáží. Stále pracujeme s velkým množstvím vody, produkujeme kyslík pro všechny a v neposlední řadě svou ohromnou korunou vytváříme stín a ochlazujeme přehřátou zem i vzduch. Kdo tvrdí, že po osmdesátce patříme všichni pod pilu, je blázen a nemá o potřebách přírody ani šajn. Z neznalosti preferuje jen zištné lidské zájmy. Naopak jsme pro přírodu užitečnější, než kdy před tím. Když mi před lety vichřice ulomila u kmene silnou větev, hned si za otřepeným okrajem zlomu udělal hnízdo brhlík. Byl to první nájemce z dlouhé a zdaleka ještě nekončící ptačí řady. Jak jsem uvedl na začátku, jsem starý strom. Tím je dáno i množství drobného poškození a následné vytvoření dutin. Není to pro mou mohutnost zásadní problém, tak to prostě v našem životě chodí, pokud nezasáhne s pilou člověk. Některé dutiny vytvořili datlovití ptáci, následně je obsadily sovy někdy veverky, tu největší v zimě používá kuna lesní. Při jedné vichřici se částečně vyvrátila stará jedle, moje sousedka a kamarádka ale opřela se o mou korunu. Tak ji tu od té doby držím v náručí a jedle roste dál. Kořenový systém se na jedné straně nadzvedl i s hlínou a vytvořil tak větší dutý chráněný prostor. Několik jar tu také vyváděly lišky mladé. Liščata jsou neuvěřitelně hravá a zvědavá stvoření. Byla radost je celé dny sledovat až do definitivního opuštění nory. Když už byl vchod do nory příliš prostorný, vyhrabaly si lišky bezpečnější noru někde níže v hřebeni. Občas se na staré obydlí přijdou podívat a někdy, pokud tu není třeba medvěd, si i lehnou do mých mechem vystlaných kořenových náběhů nad strží a spokojeně tu odpočívají. Občas stejnou pozici využije rys, někdy po hraně strže proběhnou vlci. Je tu prostě živo. Nějakou dobu zela nora prázdnotou, ale nakonec ji začala zvětšovat a vylepšovat medvědice, která si toto místo vybrala k zimnímu spánku. No, moc toho asi nenaspala, v novém brlohu se ji uprostřed zimy narodila dvě mláďata. Tak jsem vlastně nepřímo pomohl k bývání i rodince medvědů. S medvíďaty je ještě více zábavy než s liščaty. Doufám, že toto soužití opět několik zim potrvá. Kmen jedle spolu s mým jim slouží jako tělocvična. Nejprve trénují na šikmém kmeni jedle, až jsou si pohybem jistější, zkoušejí zdolat můj hladký a kolmý kmen. V místě styku obou kmenů pokřivené větve vytvořily něco jako větší koš, do kterého později medvíďata prchala při pocitu nebezpečí. Tak jsme vlastně s jedlí vytvořili nejen jejich domov, ale i jejich kolébku. Když se koukám jen kolem sebe, mimo aktivitu lidí, je příroda úžasně krásný svět! Ano, vím, je i drsný, ale všechno tu má jasný řád. Doufám, že tato nepřístupná hrana zůstane mimo dosah civilizace a budeme tu moci zažívat nádherný život ještě po mnoho generací. A tak by to mělo být!
Pár nás starousedlíků, několik ohromných jedlí a buků, máme ještě jeden krásný úkol. Předat své původní odolné geny dalším pokolením lesa. Vždy, po několikaleté odmlce, příjde pravý semenný rok. Je to náročné a vyčerpávající období, kdy se veškerá naše energie vrhne do enormní snahy založit další generaci stromů. Našich potomků. Kdyby jen nahodile některý strom propadl této snaze, množství vyprodukovaných semen by nakonec sloužilo jen jako potrava strávníků, kteří by si pod strom došli na přilepšenou. Pokud nastoupí semenný rok, popadne tento děj všechny stromy najednou. Množství takto vzniklého semenného materiálu je tím ohromné. Není v silách zvěře vyhledat a pozřít ani její významnější část. Se značnou rezervou je tím zaručena reprodukční potřeba nové generace lesa. V neposlední řadě se semenným rokem také nastartuje období hojnosti pro veškeré obyvatele lesa. Nejprve před zimou, kdy posbírají všude přítomná semena, potom na jaře, kdy vyrážejí koberce semenáčků. Po tomto enormním výkonu jsme velmi vysílení a třeba právě suchý rok nám může hodně uškodit. I kdyby to byl náš rok poslední, z našich semen opět vzejde nový život a nový les. Když se rozhlížím nad celým údolím, všude vidím naše mladé potomky v několika výškových třídách. To, jak z odstupem po sobě přicházejí semenné roky. Každý z nás, starých mohykánů, tu jakýmsi zvláštním smyslem poznáváme svoje potomky. S mnohými jsme ve spojení pomocí kořenových a podhoubních sítí. Z pohledu lidí jsme už přestárlí, z pohledu přírody jsme stromy s plným životním elánem. Dokázaly bychom postupně znovu zalesnit kdysi kompletně odlesněné kopce i nemocné umělé lesní plantáže. Potřebujeme k tomu jen svůj čas. Bohužel nám ho už civilizace nemíní dát. Ke všemu nás matečných stromů stále ubývá a pomocí nové techniky se k nám lidé dostávají stále blíže, i do dříve nedosažitelných míst. Tady to zatím vypadá dobře a nějak cítím, že příští rok bude opět semenným rokem. Dáme si záležet, abychom tu zase zanechali další zdravou populaci.
Bez lidí tu všechno funguje správně a je tu opravdu krásně. Kéž by to tak zůstalo!