Michal Tuška: fotograf volné přírody
Jaro bez možnosti vyjet na medvědy mě vrátilo na staré chodníky. Bohužel už jen do listnatých lesů. Starší smrkové porosty tu jsou už jen vzpomínkou. Kde se nezměnil les, je téměř vše při starém. Jezevčí hrady ve strmých stráních jsou povětšině obsazené a tak jsem si k některým opět vyčistil chodníčky. Dnes poprvé jsem se letos snažil chodník využít a zamaskoval jsem se v dobrém dohledu u nor. Jako vždy jsem byl na místě hodně brzo před večerem. Jarní rašící les vytvořil dobré světlo i vítr foukal správným směrem. Místo bylo však dobré jen, pokud se slunce nepřiblížilo k horizontu. S ochlazením se vítr otočil a jako vždy tekl z kopce. Jezevci se na sluníčku tentokrát neukázali. Zato se dařilo se srnčí zvěří. Většina fotek byla jen dokument, ale stále se něco dělo. Uvedené snímky mi docela udělaly radost. Srnec mi prošel pár metrů před objektivem ve spleti větviček, ale zamířil přesně na nejlepší místo, kde na ostré hraně srázu bez rušivých prvků chvíli postál. Do půl hodiny šla mladá srna a po ní ještě další srnec, ale ti z roští do vysokého lesa nevystoupili. Když už se slunce hodně nachýlilo, z dolinky kolem pramene vyšla tlupa divočáků. Prošli za houštinu pod mou pozicí a mířili někam k loukám za mými zády. Když jsem po otočení větru opustil jezevčí hrad a letošní první jezevčí pokus, potkal jsem celou tlupu jen pár desítek metrů nade mnou. Tady je ovšem vysoká suchá tráva a fotky jsou tím jen dokumentární. Selata v trávě téměř nebyla vidět, jen jejich matka mi koukala do objektivu. Nemohla mě navětřit, vítr už tekl z kopce, snad proto se jí z paloučku moc nechtělo. Když zašli za skupinu keřů, pomalu jsem odešel i já. Cestou k autu jsem ještě u pastvin potkal další srnčí pár, ale světla už na slušnou fotku nebylo. Jezevci nikdy "neberou" na první pokus. Musím si je "vysedět" a zasloužit. Budu to zkoušet dál. Ale pěkný zážitek to byl i tak.