Michal Tuška: fotograf volné přírody
Ani letošní říje se z dlouhodobého normálu nevymanila. Opět skoro nic. Nejspíš to bude i tím, že nejlepší dobu pro focení v okolních lesích jsem využil opět jinak. Odjel jsem na Slovensko. Tam říje teprve začínala, ale kromě nočního poslechu troubení jsem ji moc nevnímal. Program byla spíše turistika a posezení s přáteli. Po návratu jsem pár nadějných okamžiků měl, příkladně slušný jelen s laní prošli pod mou zamaskovanou pozicí u potoka na patnáct metrů, a to za dobrého světla, ale výhled jsem měl jen do protisvahu za potok. Přímo dolů jsem přes husté keře zahlédl jen části trupu a paroží. Příště jsem nad ránem stoupal za troubením starého jelena, ten se na chvíli odmlčel, pak zatroubil na vedlejším kopci a hned následovala rána z kulovnice. Bylo nejen po šanci, ale i po jelenovi.
Až v další dolině jsem při pohybu hustým mlázím zaslechl troubení jelena, který sestupoval z kopce k potůčku v prudké strži. Na druhé straně, za vodou, jsem stoupal po starém ochoze. Kousek nade mnou bylo přímo na cestě čerstvé kaliště, ke kterému jelen zjevně směřoval. Doběhl jsem pod něj, právě když k němu jelen stoupal z potoka. Na hraně cesty se zastavil, hlava s parožím se sklonila a zmizela za trávou. Předpokládal jsem, že jelen ulehl do kaliště. Čekal jsem, až uslyším čvachtání vody a bahna. Jelen se v kališti obvykle chvíli zdrží a nemá takový přehled o okolním dění. Toho jsem chtěl využít a vystoupat nad cestu, abych do kaliště nade mnou lépe viděl. Kýžený zvuk se však nedostavil, zato se po chvíli ozvalo další zatroubení dále za kalištěm. Jelen tu zjevně navětřil jen pach některého soka a pokračoval stoupající cestou k horní pasece. Z dolinky navíc vyšla i laň s kolouchem, která ho následovala. Naštěstí ani oni můj běh za jelenem nezpozorovali. Jelen procházel svah kolem cesty a často troubil. Všude kolem je však hustá buková mladina, do které není téměř vidět a fotka tu nepřipadá v úvahu. Naštěstí o něco výše zase zamířil zpět přes cestu a to byla jediná možnost ho v otevřeném průhledu vyfotit. Přišel jsem i přes přítomnost laně s potomkem na dvacet metrů a udělal několik snímků. To jsem byl ještě plný elánu a doufal, že sezóna mi tím teprve začíná.
Další dny jsem všude jen narážel na lovce i když zvěř byla nadějně v pohybu. Pak začalo pršet a bylo po říji.
Od doby, kdy se snažím komunikovat s myslivci se situace jen zhoršila. Ohlásit se a požádat o jakékoli nadějné místo k focení je kámen úrazu. "Všude je plno!" To je téměř každá odpověď na mé dotazy. Pokud mi bylo povoleno se na nějakou lokalitu vypravit, tak už tam bylo po říji. Zcela nejlepší výsledky jsem měl, když jsem se dříve rozhodoval sám podle aktuálního obeznámení a jen se snažil vyhnout případným lovcům. I když má spoušť jistě žádnému jelenu život nevezme, mám dojem, že focení zvěře je vlastně ta nejškodlivější činnost. Vidět nebo nedej bože vyfotit jelena je totiž pro přírodu mnohem horší než postřílet celý les. Mimo elitu je to přímo svatokrádež...
Dost už mě to tudíž přestává naplňovat. Kvalitní zvěře pro podporovaný komerční lov valem ubývá a bývalá (předrevoluční) vstřícnost lesníků k fotografům přírody žije už jen ve starých knihách našich fotografických legend. Nezbude, než přístup přehodnotit.