Michal Tuška: fotograf volné přírody
Co by to bylo za jaro, kdybych se nevydal za mými čuníky?
Stále zavřená hranice na slovenské hory a za medvědy je sice můj velký problém, ale do kopců za čuníky bych párkrát, jako každý rok, vyrazil stejně. Má oblíbená lokalita se vzhledem ke složení lesního porostu za roky moc nezměnila, ale citelně se změnil počet i chování zvěře. Dříve tu nebyl problém najít celou školku selat pod dohledem několika bachyní. Běžně se tu promenádovali v okolí houštin i za dne. Stačí umět číst stopy a hned je jasné, že z velké populace tu zbyl jen žalostný zlomek. Navíc je zvěř velice plachá. To platí také o ostatní spárkaté zvěři. Dříve jsem měl rád setkání se srnčí zvěří, dnes se ho spíše obávám. Srnčí zvěř je tak vystresovaná stálým pohybem lovců, že hlasitým bekáním hlásí pohyb člověka i desítky minut po objevení lidského narušitele. Tím samozřejmě na nebezpečí upozorní všechnu ostatní zvěř a tím je po šanci se k ní nepozorovaně, na potřebnou vzdálenost desítek metrů pro fotografování, dostat.
Po třech pokusech jsem letos konečně jednu rodinku našel. Na potřebnou vzdálenost bez prozrazení se to dá jen po dešti, kdy chůze mokrou trávou se spoustou napadaného listí a větviček umožní jít s dobrým větrem houštinami neslyšně. Na velmi oblíbeném a pravidelném místě zálehů jsem nakonec slabší bachyni a pět selat přece jen objevil. Mám tuto chytrou a odvážnou zvěř rád a byl jsem vděčný i za tento malý úspěch. Když jsem je objevil za hustým pásem keřů na loučce, nejspíše z něj právě vyšli, šel jsem v jejich stopách. To byla výhodná pozice. Zvěř nejčastěji postupuje proti větru pro čichové podněty. Za sebe se už moc neohlíží, tam bylo přece bezpečno. Posadil jsem se pod osamocený smrček a loučku s rodinkou jsem měl asi patnáct metrů před sebou. Doufal jsem, že se tu chvíli zdrží a snad dojde i k nějaké hře selat pro zajímavější snímek. Pokud totiž jen postupují za potravou, obvykle ani nezvednou citlivý ryj od země. Celou tuto pohodu však rázně přerušil závan větru. Proběhl loučkou dokola a už podle pohybu trávy kolem bachyně bylo jasné, že budu prozrazený. Ta jen zvedla hlavu a výstražně zafučela. Pro dorost je to jasný signál k útěku do nejbližšího houští, což se také v momentě stalo. Na posledním snímku mi máma bachyňka jen mává svým pírkem - tedy ocáskem. Když jsem po chvíli opustil svůj nevalný úkryt, z pod nedalekého smrčku se ozvalo mrazivé zamrčení. Tu ležel samotný větší kanec, ke kterému se pach člověka nedostal, a tak nevěděl, proč rodinka loučku vyklidila. Než jsem se s foťákem otočil, už jsem zahlédl jen pohyb smrkových větví a mizející zježený hřbet "černého rytíře". Pěkná tečka za krátkým setkáním.