Michal Tuška: fotograf volné přírody
Další sirotek.
Co na to říct!??
Vyjet do lesů patřilo vždy k mým velkým radostem. Poslední roky se však výlety do lesů nesou spíše ve znamení smutku a zklamání. Zklamání a znechucení z toho, jak se k naší přírodě chová lovecká sebránka. Mírnější název mi odmítly prsty na klávesnici vyťukat. Zato mnohem přiléhavějších bych našel na půl stránky bez dumání. Stará myšlenka Myslivosti už vzala zcela za své. Nové pojetí jasně říká - budeme lovit, dokud je co! Etika lovu, chovné záměry, legislativní omezení, vlastní odpovědnost k přírodě vymřely. Zůstává jen nenasytná a barbarská radost ze střelby na živé cíle. Mnohde také kšeftaření se zvěřinou. Tohle vidím, kdykoli zajdu do lesa. Psal jsem v podobném duchu už mnoho textů, samému už je mi to protivné, ale nemůžu si pomoci. V posledním článku "Procházka po sedmi letech" popisuji změnu revíru, který znám od dětství. Vždy na jaře tu pozoruji a fotím bachyně se selaty. Kdysi to tu byl jejich ráj, poklidná lokalita pro kladení mláďat i pro celé školky odrostlejších selat.
Letos jsem tu našel jen jednu slabší bachyni s pěti selaty.(viz snímky "Krátké setkání"). Zato posedů přibylo na každém vhodném stromě - viz text u fotky "Posedů není nikdy dost". Letošní rok tu po roční přestávce zahnízdili i černí čápi a od posledního sněhu sleduji a fotím jejich rodičovské snažení. Velice opatrně a z velké dálky, abych jim, zvláště ze začátku, hnízdění nepokazil. Jezdím k hnízdu jen jednou týdně nejen pro snahu omezit jejich rušení na minimum, ale také z obavy, abych nějak hnízdo neprozradil. S lidskou bezbřehou hloupostí už mám mnoho zlých zkušeností.
Když jsem posledně vyjel fotit, zastavil mě nedaleko od cíle lesnický nakladač u skládky dřeva. Jen pro dokreslení mého rozladění nakládal mladou modřínovou kulatinu, protože stará už v lese není. To jediné se ještě dobře platí. Blokoval cestu a já neměl jak překážku objet. S nakládkou teprve začal a bylo jasné, že potrvá dosti dlouho. Otočil jsem auto a vracel se stejnou cestou ve snaze objet kopec a přijít ze spodu z údolí.
Po pár stech metrech jsem zaregistroval menší sele. Motalo se bezradně kolem kraje cesty a co chvíli měnilo směr. Slunce stálo dosti vysoko,bylo už kolem sedmé hodiny. Zastavil jsem auto a podal si foťák s teleobjektivem. V tu chvíli nebyl čas měnit pevné ohnisko a připravená sestava na focení vzdáleného hnízda byla pro snímek na krátkou vzdálenost nevhodná. Počkal jsem, až čuník popojde dál a ze špatného úhlu udělal alespoň tuto fotku. Sele se otočilo a odevzdaně kráčelo opět proti autu. Zastavilo metr před nárazníkem, zjevně o nějakém nebezpečí ani netušilo. Pátral jsem po dalším pohybu v okolí, ale ani další sele, natož máma bachyně v dohledu nebyla.
Nestává se, že se pečlivým bachyním ztratí sele, mnohem častěji se bezbranným selatům ztratí matka. Má to téměř vždy stejný důvod. Dementní lovci! Vystřelí na vše, co se v lese pohybuje a je jim zcela jedno, že je doba péče o potomky a že nepoznají bachyni od kance dokud nestojí nad úlovkem. Střílet v tomto období na divočáky je neomluvitelné barbarství. Dřívější myslivost toto počínání tvrdě odsuzovala.
Sele nakonec vešlo do vyšší trávy a zmizelo mi z dohledu. Neměl jsem nejmenší chuť malého nešťastníka nahánět pro možnou lepší fotku. Jeho život už nejspíš nebude nabízet nic, než příkoří. Osamocené sele se dříve mohlo připojit k pokrevně spřízněné rodině blízké bachyně. V této lokalitě však od jara byla jen tato jedna poslední. (Kde máte to neustále omílané přemnožení divočáků?! Je to jen tisíckrát opakovaná lež pro ospravedlnění bezbřehého lovu. ) Máma bachyně je tedy už zjevně po smrti. Lovci sedí na posedech a přikrmují všude dokola bez ohledu na roční období.
Má radost z pěkného dne vyprchala. Les si mi nějak umí postěžovat a já jsem citlivý na jeho podněty. Už jsem jich zažil mnoho. Vždy mi předloží důkazy o tom, jak se k němu lidi chovají. Vidím to všude. Bojím se, že mi nakonec z radosti z lesní procházky zbude jen velká chuť někoho spráskat bičem. Tu mám v poslední době v lesích velmi často. Ti, co by se měli o les a zvěř nejvíce starat jim totiž popravdě nejvíce škodí...