Michal Tuška: fotograf volné přírody
Po několika pokusech, v celku slabém začátku říje, přišel nečekaně nadějný moment. Kousek od kaliště mi přišel dobrý jelen. Potíž je v tom, že můj sluch už nepatří k nejlepším a jelen vyšel na mokrou, travnatou cestu zcela neslyšně (možná alespoň pro mé uši). Navíc objektiv na stativu mířil opačným směrem, kde vzhledem k pohybu větru, byl pro jeho příchod větší předpoklad. Když jsem se podíval za sebe, jelen už stál na cestě, necelých dvacet metrů ode mne. Zprvu jsem se ani myšlenkou otočit teleobjektiv nezabýval. Přišlo mi to při této vzdálenosti zcela marné. Jelen kupodivu sklonil hlavu a chvíli se zabýval nějakou bylinou. To mi stačilo k otočení fotoaparátu a pořízení první fotky. Objektiv na ohnisku asi 320 nepobral zdaleka celého jelena, a tak jsem „odzumoval“ na cca 200 a pořídil další dva snímky. Nebyl čas něco nastavovat, jelen se pomalu posouval k mému maskování a zjevně ho zaujal zvuk závěrky i přes tichý mód. Ani změna ohniska však neumožnila dobrou fotku s rozumnou mírou okolí. Jelen se po třetím snímku otočil a opět zmizel ve stěně listnatého houští. Nenavětřil člověka, proto pomalu a klidně postupoval houštinou za mými zády. Ani při příchodu, ani při odchodu nezatroubil a neměl u sebe žádnou laň. Snímky jsou bohužel roztřesené rychlým pohybem fotoaparátu na stativu i pohybem jelena. Beru to jako ilustrativní foto, ani prostředí pro dobrou fotku moc nehrálo. Mít ale takového jelena v říji na pár kroků je přece jenom zážitek.