Michal Tuška: fotograf volné přírody
Letošní jelení říje byla nějaká lepší, než poslední roky. Tedy alespoň pro mé pozorování. Co by na to řekli jeleni si netroufám odhadovat. Hodně o tom napoví statistiky ulovené zvěře, ty raději nezkoumám. Jako vždy byl největší problém vyhnout se lovcům a najít klidné místo pro jelení zvěř. Kde však jelen zatroubí, už se tam prohánějí tihle „milovníci přírody“. Musel jsem se vrátit ke starým praktikám a jít tam, kde byla zvěř, a ne tam, kam mi bylo doporučeno. Než mi to ale došlo, přišel jsem na mizerných místech o několik příhodných dnů. A těch je vlivem mnoha faktorů v období říje obvykle počertech málo. Tato taktika změny se však vyplatila. Viděl jsem více zvěře, jak za poslední roky dohromady. Několikrát se zcela nečekaně z houští vyřítil jelen nebo laně, ale focení jsem nestíhal. Měl jsem letos asi i trochu štěstí, opravdu silné jeleny jsem z bezprostřední blízkosti pozoroval dokonce několikrát. Ne vždy se dalo fotit, často byla příčinou tma, stáli v houštinách nebo jen prošli za mými zády. Za hluboké tmy jsem se dvakrát kradl k zápasu silných jelenů na okraji porostu, ale do rozednění bylo dávno po boji. Jeden starý rváč reagoval na troubení silného jelena a vyšel z mladiny pár metrů před mým objektivem ještě v odpoledním slunci. Snímek tu uvedu bez ořezu, tak jak jelen prošel asi deset metrů kolem mé pozice. Za celou říji jsem však nepotkal jelena s doprovodem laní a v okolí mého pohybu neobjevil ani žádné větší aktivní říjiště. Vše probíhalo hodně v krytu a hlavně za tmy. Na doby, kdy tu jeleni i s harémem hojně pobíhali po otevřených plochách ještě za sluníčka už díky intenzivnímu lovu můžeme jen vzpomínat. Jsem ale rád, že jsem ty krásné doby zažil.