Michal Tuška: fotograf volné přírody
Letošní jelení říje byla nějaká lepší, než poslední roky. Tedy alespoň pro mé pozorování. Co by na to řekli jeleni si netroufám odhadovat. Hodně o tom napoví statistiky ulovené zvěře, ty raději nezkoumám. Jako vždy byl největší problém vyhnout se lovcům a najít klidné místo pro jelení zvěř. Kde však jelen zatroubí, už se tam prohánějí tihle „milovníci přírody“. Musel jsem se vrátit ke starým praktikám a jít tam, kde byla zvěř, a ne tam, kam mi bylo doporučeno. Než mi to ale došlo, přišel jsem na mizerných místech o několik příhodných dnů. A těch je vlivem mnoha faktorů v období říje obvykle počertech málo. Tato taktika změny se však vyplatila. Viděl jsem více jelenů, jak za pár minulých roků dohromady. Ne, že by jich přibylo, to rozhodně ne. Jen jsem vsadil na jiný přístup a vrátil z otevřených ploch do lesů. Několikrát se zcela nečekaně z houští vyřítil jelen nebo laně, ale focení jsem nestíhal. Měl jsem letos asi i trochu štěstí, opravdu silné jeleny jsem z bezprostřední blízkosti pozoroval dokonce několikrát. Ne vždy se dalo fotit, často byla příčinou tma, stáli v houštinách nebo jen prošli za mými zády. Za hluboké tmy jsem se dvakrát kradl k zápasu silných jelenů na okraji porostu, ale do rozednění bylo dávno po boji. Jeden starý rváč reagoval na troubení silného jelena a vyšel z mladiny pár metrů před mým objektivem ještě v odpoledním slunci. Snímek tu uvedu bez ořezu, tak jak jelen prošel asi deset metrů kolem mé pozice. Za celou říji jsem však nepotkal jelena s doprovodem laní a v okolí mého pohybu neobjevil ani žádné větší aktivní říjiště. Vše probíhalo hodně v krytu a hlavně za tmy. Na doby, kdy tu jeleni i s harémem hojně pobíhali po otevřených plochách ještě za sluníčka už díky intenzivnímu lovu můžeme jen vzpomínat. Jsem ale rád, že jsem ty krásné doby zažil.